Sisinka | Kapitola I.

                                   Kapitola první aneb jak to všechno začalo

                                                                                           Předmluva

                                      Jelsey de Royaling žije od svých deseti let na ostrově Island. Utekla z královského paláce ve Španělsku. Loď, která plula na Island, ztroskotala a jediná Jelsey přežila, protože byla schovaná v záchraném člunu. Kdyby nebylo jednoho z lidí z přístavu ve Španělsku, nikdy by se Jels nemohla najít..

                                            ,,Princezno Jelsey, rodiče na Vás čekají."

                                Do mé komnaty vešla má chůva, Viktoria. Zakoulela jsem očima a bez převlečení z rajtek jsem šla dolů.

                                  ,,Dobré ráno otče, dobré ráno maminko."

                               Poklonila jsem se, jak se na dobře vychovanou princeznu slušelo a patřilo.

                                      ,,Proč tak brzy po ránu jezdíš na koni, máš přec své ranní povinnosti."

                                          ,,Ano tatínku králi."

                               Když byl rozloben, musela jsem jej oslovovat "tatínku králi". Zasedla jsem vedle své starší patnáctileté sestry. Ještě jsem měla dvacetiletého bratra, ale ten už vládl v jiné zemi. Otec tleskl a sluhové začli nosit ranní snídani. Po vydatném jídle otec začal projednávat něco s mamkou.

                         ,,Dnes jsem dal povolení jedné lodi k vyplutí na Island. Vyplují pozítří v osm hodin."

                    Mamka jen pokývala hlavou. Najednou jsem uslyšela hlasité řehtání. Málem jsem porazila židli, když jsem se běžela podívat k oknu.

                                    ,,Né to né!"

                                    Zakřičela jsem a chtěla běžet dolu na dvůr, ale táta Leonard mi v tom zabránil, zavolal stráže, aby mě odvedli do pokoje.

                                            ,,Jak jen mohl!"

                       Křičela jsem v zamčeném pokoji.

                 ,,Vlastní otec mi prodá mého milovaného vraného andalusana."

                        Na posteli jsem se rozbrečela. Jak jsem tak ležela, zrodil se mi v hlavě plán. Popadla jsem svoji tašku a naházela tam nejpotřebnější věci. Opatrně jsem přes balkon přešla ke Christině a vzala si nějaká její trika, měla je na ježdění, aby nejezdila v šatech. Udělala jsem si zásobu triček a kalhot. Přelezla jsem do svého pokoje a dala si tam ještě trošek oblečení a hlavně teplé bundy, které jsem měla od sestry i s mikynami. Tašku jsem schovala pod postel a chtěla jsem vyjít ze své komnaty.

                                ,,Princezno nikam, Váš pan otec nařídil zákaz vycházení z pokoje."

                                   Zakoulela jsem očima a bouchla za sebou dveřmi. Zamkla jsem je a lehla si na postel.

                   ,,Jels, to jsem já. Odemkni."

       Slyšela jsem mamku. Chvilku jsem přemýšlela, ale nakonec jsem vstala a odemkla. Mamka ve svých žlutých šatech přešla ke mně na postel a objala mě.

                                    ,,To bude dobrý holčičko."

                            ,,Nikdy to nebude dobrý. Love Star byl můj. Vyrůstala jsem s ním. Co s Lovem udělal?"

                          ,,Prodal portugalskému králi, pro jeho dceru."

                                 ,,Cože?!?"

                             ,,Včera tu byli na návštěvě a moc se jim líbil. Přišlo mi, že je na tebe starej."

                                Koukala jsem na mamku s očima rozšířenýma.

                                      ,,Bylo mu deset jako mě."

                             Odstrčila jsem se od matky. Ta jen zavrtěla hlavou, vstala a odešla. Už jsem byla rozhodnuta o mém odchodu. Zítra si v noci vezmu z kuchyně jídlo a po ránu vyrazím do přístavu. Byla sobota. Na zavolání k obědu jsem nereagovala a dál přemýšlela o svém činu. Ještě jsem si zapsala do deníčku a založila ho dospoda tašky. Na to jsem si dala zásobu per a inkoustu a ještě další deníčky. Najednou se potichu ozvalo zaklepání.

                                       ,,Princezno, nesu vám oběd."

                   Nepoznala jsem původce hlasu, a tak jsem vstala, odemkla a pootevřela. Byl to Vincent,měl mě strážit.

                 ,,Co je?"

                     Řekla jsem naštvaně. Vincent se uklonil a vešel dovnitř. Dal mi na stůl obědní tác a odešel hlídat. Koukla jsem, co mi přinesl. Byla to polévka a nějaké nehezké jídlo. Zasmála jsem se při té myšlence. Odemkla jsem dveře a pustila tác na zem. Hlad jsem neměla a kdyby jo, měla jsem své zásoby. Po upuštění tácu jsem zas zamkla a usnula na posteli. Byl večer. Uslyšela jsem ťukání na balkonové dveře. Přešla jsem tam a otevřela je.

                        ,,Christ! Co tu chceš?"

                           ,,Nesu ti obložené chleby."

                         ,,Hm, fakt dík."

                   Vzala jsem si je od ní a sedla si na postel. Christ si sedla ke mně a snažila se mě utišit.

                                  ,,Budu ti pujčovat Royalinga."

                               ,,Ani nemusíš."

                              Odsekla jsem.

                          ,,Proč?"

                          ,,Protože pozítří.."

                   Odmlčela jsem se.

                       ,,Co bude pozítří?"

                      ,,Moje věc."

                     ,,Jak myslìš."

                          Pokrčila rameny sestra a odešla přes balkon. Zamkla jsem za ní a odemkla jsem dveře od komnaty a koukla  vražedně na stráž.

                             ,,Chtěla bych se jít ráda umýt."

                            Stráže se poklonily a zavolaly Viktoriu. Ta se mnou šla do mé koupelny. Sama jsem se umyla a oblékla. Odešla jsem do pokoje a zamkla se tam. Usla jsem a spala. Celou neděli jsem proseděla na posteli a nechala si přinést snídani, oběd i večeři. Připravila jsem si dopis na rozloučenou v tomto znění.

                    ,,Milá rodinko! Nehledejte mě. Navždy se budu toulat po světě pod skrytým jménem. Vaše Jelsey."

                                    Pročetla jsem si to a z knížek jsem si vybrala jméno Sabina. Kolem půlnoci bylo slyšet chrápání. Ušklíbla jsem se a opatrně dveře odemkla, vzala si klíč a vylezla ven. Zamkla jsem a potichu šla do kuchyně a pak do spižírny. Do připravené tašky jsem nandala potřebné věci na zásobu, aby mi to vydrželo pět dní. Ještě jsem si vzala nějaké cukrovinky. Vrátila jsem se zas potichu do pokoje a vzala prostěradla a povlaky z peřin. Vše jsem na sebe navázala a připravila na ranní slezení. Pak jsem usnula. Před sedmou jsem se probudila a jako poslední dala do tašky hřeben a mé kalendrární hodinky, které jsem dostala od babičky z mnou neznámého státu v Evropě. Byly to však jediné hodinky svého druhu a moc jsem si jich vážila. Ukazovaly čas, kalendární rok a datum. Spustila jsem své "lezecké" vybavení a slezla po něm. Byla jsem převlečena za princeznu, pomohlo mi to,abych se lépe dostala k lodi a dozvěděla se, která odpluje.

                       ,,Ó sama královská dcera."

                                        Uklonil se námořník.

                               ,,Ano, za otce jsem vám přišla dát mnoho zdaru. Tato loď pluje na Island?"

                       ,,Ano, Rudý Ďábel. To je potěšení."

                      Pokynula jsem mu a dělala, že odcházím. Za rohem jsem se převlékla a s taškou se přesunula na loď a to nepozorovaně. Schovala jsem se do záchraného člunu a čekala, až se vypluje. Otec loďařům nepřál štěstí k plavbě a nechodil se s nimi rozloučit a tím líp pro mě. Konečně se vyplulo.

                     Podle mých hodin byla středa. K jídlu jsem měla už jen dva obložené chleby. Každý den jsem si ujedla jen trochu a psala do deníčku. Najednou se stala na palubě mela. Vykoukla jsem zpod plachty. Loď narazila na jeden z útesů vyčnívajícího z moře.

                           Nenapadlo mě nic lepšího, než navijákem spustit člun, jelikož se k němu hnali lidi. Člun spadl do vody. Vzala jsem pádla a pádlovala k ostrovu. Byl to určitě Island, protože volali před nárazem, že Island je před námi. S člunem jsem se vyhnula skalám a doplula ke břehu. Vylezla jsem ze člunu a putovala s taškou po krajině. Najednou jsem spatřila koně! Sedla jsem si na kmen a soustředila se. Zapojila jsem myšlenky a vyzkoušela si svůj vzácný dar od mé praprababičky.

                    "Vy nádherní tvorové, přicestovala jsem k vám v míru."

                    Vyslala jsem myšlenku do dvanáctihlavého stáda. Vraná klisna zvedla hlavu a nevěřícně se na mě podívala.

                                     "To je zvláštní. Já Ti rozumím. Kdo jsi?"

                    "Mám po mé praprababičce dar mluvit s koňmi, ale jen v myšlenkách. Jsem princezna Jelsey, utekla jsem od své rodiny. Prodali mi mého koně. Ale na svou minulost chci zapomenout, od dnešního dne se jmenuji Sabina. Je mi deset let."

                                 Klisna přestala koukat nevěřicně a snížila hlavu.

                             "Těší mě, pokud dovolíš, budu tě oslovovat jako Jelsey. Já jsem vůdkyně stáda."

                              Slušným způsobem jsem se uklonila.

                                       "Taky mě těší. Jaké je tvé jméno?"

                          "Jmenuji se Dark Lady. Pojď blíž seznámím tě s ostatními."

                         Stoupla jsem si a pomalu s taškou šla ke stádu. Všimli si mě i zbylí koně a čekali na reakce vůdkyně, asi nás předtím v myšlenkách neslyšely.

                                "Neslyšeli, protože jsi své myšlenky zaměřila na vůdkyni, ani o tom nemusíš vědět."

                                Udiveně jsem přikývla. Lady povzbudivě zařehtala a já přešla ke stádu.......