Kapitola dvanáctá
Kapitola dvanáctá
Odnesla jsem všechny věci a potajmu se vydala ke stodole. Vešla jsem dovnitř a najednou mě někdo chytl zezadu za ruku a přikryl pusu.
Do háje, kdo to je? Co když je to nějaký zloděj?
Vířila se mi otázka za otázkou v hlavě. Jeho ruce, ale nebyly tak silné, připadalo mi, že to byly ruce ženy. Vedla mě směrem k velkému balíku a za ním byla škvíra ve velikosti pěti metrů, tak dobře no, byla to obří škvíra. Byla jsem dovedena až tam a byla puštěna. Rychle jsem se otočila a spatřila.
Gábinu!
"Ty potvoro, takhle mě neděs."
Vzpamatovávala jsem se z toho leknutí.
Gábina se na chvilku rozesmála, ale potichu, aby na nás neupozornila.
"Promiň no, ale troška srandy musí být."
"Fuj, ale příště trošku lepší srandu. ano?"
A začla jsem se taky smát.
Po utišení smíchu jsme vylezly na onen balík a začly si povídat. Udělaly jsme mezi sebou příměří. Nakonec jsem se dozvěděla, že mě vlastně táta přihlásil na gympl,který moc gymplový naštěstí nebyl, ale o to bylo lepší, že tam chodila i Gabča.
Po čtvrthodinovém vyprávění o mně a mé minulosti a pak i o Gabčině, jsme odešly kydat boxy. Nakonec se šlo zavírat, ale tady na ranči se bral každý kůň na vodítku, a tak jsem si vzala vodítko Napoli a šla spolu s ostatními chytit příslušného koně. S námi šli i ošetřovatelé a Sabina. Napoli jsem v boxe vyčistila a ona se pak vrhla na krmení ve žlabu a nakonec na seno.
"Takže ve středu na druhou. A jinak zítra ráno na autobusové zastávce. Zatím čau."
Zavolala na mě Gábina, když jsem odcházely. Já jí zamávala a zmizela na pěšince lemovanou stromy. Už jsem byla u domu, když jsem uviděla pohřební vůz. Hrklo ve mně a rozběhla se. Vletěla jsem do kuchyně bez přezutí.
Spadl mi kámen ze srdce a musela jsem se smát. Zapomněla jsem na to, že dnes měl se na nás přijet kouknout strejda. On dělal u pohřební služby.
"Co je?"
Optal se strýc a já jen odpověděla.
"Kolikrát ti mám říkat, abys k nám nejezdil s pohřebákem. Jednou mě s ním asi odvezeš, až budu mít infarkt z toho, že se něco stalo."
"Ale prosimtě. No fuj, co to tu smrdí?"
Poslední větu řekl s posměchem,ale já se nedala.
"Spíš voní jsi chtěl říci."
Na nic jsem nečekala a radši z kuchyně odběhla a šla se přezout, neboť šla mamka a ta nemá ráda, když jsem chodila v pérkách kdekoliv v domě, kromě chodby. Vyběhla jsem po schodech a šla do pokoje a následovně do šatny se převléci.
Podívala jsem se, co na mě čekalo zítra v nové škole. Supr, jen do dvanácti, to bych si nechala líbit. Ale ne matika. Připravila jsem si do tašky přes rameno potřebné učebnice, sešity a nakonec něco na psaní a kalkulačku.
Seběhla jsem zpět do kuchyně, dala jsem si tašku do verandy a povídali jsme si se strejdou a nakonec přišla večeře, pak se strýc s námi rozloučil a já šla do pokoje chvilku na počítač a v deset hodin jsem již spala.