Kapitola třináctá

Kapitola třináctá

Bylo půl sedmé a mě zvonil šílený budík. Za hodinu mi jel bus a za hodinu a půl začínala škola. Ospale jsem vstala a šla na záchod, pak k umyvadlu si umýt ruce a obličej. Přešla jsem do šatny a brala si červené tříčtvrťáky, červené triko a lehčí červenou mikinu. No jo červená je moje. Na triku a mikině jsem měla napsáno ,,Absolvent”. Bylo to z mé školy v Českých Budějovicích.

Seběhla jsem dolů po schodech a vešla do kuchyně. Za čtvrthodinku přišel bratr navoněn do těch jeho serepatiček a vzal si něco k snídani. Já měla v sobě již dva kousky tvarohové buchty a už jsem to jen zapíjela čajem.

Bylo čtvrt na osm, když jsme s Tomášem opouštěli branku a šli po silnici k autobusové zastávce. Z dálky jsem již zahlédla samotnou zastávku a hlouček dětí. O trochu dál postávala Gábina, nikdo u ní nebyl. Jakmile nás spatřila pozdravila mě kývnutím hlavy. Oplatila jsem jí to, ale nešla za ní, neboť směrem k ní přicházely nějaké starší holky.

Koukla jsem se na mobil. Bylo za pět půl osmé. Všimla jsem si té dívky, kterou jsem potkala v lese. Pamatovala jsem si na její obličej. Zahlédla mě též a usmála se. Oplatila jsem jí ten úsměv a všimla si, že Tomáš je u nějakého hloučku kluků. Ten se tedy dokázal rychle skamarádit.

,,Ahoj, já jsem Jessica. Ty si ta nová holka?”

Najednou se u mě vynořila ta dívka. Tak Jessica se jmenuje. Ze slušnosi jsem odpověděla.

,,Těší mě. Já jsem Šárka. Ano jsem.”

Usmála jsem se a Jessica dál pokračovala.

,,Tak to je fajn.

Budeš ve stejné třídě jako já. Poslyš. Nechceš sedět semnou na všechny předměty?”

Dívka mi připadala milá. Nemohla jsem si nevšimnout, že byla notně nastrojená.

,,Jo dobře, stejně tu nikoho pořádně neznám.”

Jess se usmála a já viděla, že zpoza ulice vyjel autobus. Všichni se nahromadili u dveří a já s Jess jsme počkaly, než všichni nastoupili. Pak nastoupila ona a nakonec já. Koupila jsem si jízdenku samozřejmě, přeci bych nejela načerno.

Seděla jsem s Jessicou na třetím sedadle. Tomáš seděl až někde vzadu. Konečně jsme přijeli ke škole. Byla obrovská, není divu, když je to všestranný ,,gympl”. Po vystoupení mi řekl Tomáš čau. Trošku jsem se zarazila. Poprvé se stalo, že mi řekl čau. Tak jsem mu odpověděla a kráčela s Jess do školy.

Vešly jsme vysokými dveřmi dovnitř. Jess mě zavedla k ředitelně, kde jsem oznámila můj příchod. Paní ředitelka mi dala klíčky od skříňky, kam si budu moci dávat osobní věci, takže jsem si rovnou šla odložit a pak jsem šla s Jessicou do učebny češtiny. Vešla jsem dovnitř a spatřila, jak všichni tupě zírají směrem k nám.

,, Nevšímej si jich. Sedím v poslední lavici támhle u topení.”

Uslyšela jsem hlas Jessiky a jen řekla souhlasné ano. Šly jsme směrem k lavici a připravily si češtinu. Sedly jsme si a já se podívala, co mají všechno v sešitě. Přesně jak jsem čekala. Byla jsem trochu napřed i v češtině.

Zazvonilo a do třídy vešla mladá učitelka. S ní vešla i ředitelka. Postavili jsme se a po pokynu se posadili. Ona mladá učitelka byla mou novou třídní. Byla jsem vyzvána k tabuli a něco měla o sobě říci. Nemít v tento den dost dobré nálady, nevím, nevím, jak bych dokázala něco o sobě říci. Tento dnešní den byl spíše seznamovací s mými novými spolužáky. Bylo nás ve třídě sedmnáct.

Byl konec školy. Přesně dvanáct hodin. Šly jsme s Jess k autobusové zastávce.

,,Tamhle jede mamka, promiň jedu s ní. Bere mě do obchoďáků. Zatím čau.”

Zamávala mi a zmizela v autě. Tak jsem čekala sama. Když tu najednou se vedle mě vynořila Gábina.

,,No teda Gábi. Ty jsi snad duch?”

Jen co jsem to dořekla, musela jsem se začít smát.

,,No nazdar Šári. No, je to dost možný. Tak jaký byl ten první den.”

Lepší otázku vybrat nemohla. Popřemýšlela jsem a pověděla.

,,Ale tak, nebylo to špatný. Moc jsem toho nepsala. Většinu mám ve svých starých sešitech.”

Gábi se usmála a já spatřila, že se k nám blížil autobus. Nastoupily jsme a sedly si k sobě a já se podivila.

,,Proč jedeš sama?”

,,To víš, ostatní šli někam asi chlastat. Dnes nemám na to náladu. Nechceš se jít dnes jen tak kouknout na koně? Hodinu budou mít začátečníci, třeba by jsme pomohly Sabině. Beztak toho má hodně.”

,, Tak to jo. Bezva nápad, ale budu se muset zeptat mamky. Naštěstí bude již doma. Takže třeba na půl druhou?”

,,No to by šlo.”

Ještě jsme si chvilku povídaly. Za pár minut byl autobus ve vesnici a já s Gabčou vystoupila. Zamávala jsem jí na rozloučenou a pomalu po silnici šla k nám domu.